Krvavé jahody

Get it

Čtrnáctiletá Věra byla se svou matkou a mladší sestrou odvlečena do Sovětského svazu na nucené práce. Matka zahynula a obě sestry protrpěly dvacet let teroru a osobního ponižování v jednom z pověstných gulagů na Sibiři.

Bibliographic Details

Main Author

Jiří Svetozar Kupka, 1921-

Document Type

Books

Physical Description

205 s

Published

Praha : Mladá fronta, 2008

Edition

1. vyd

Subjects

biografické romány > české romány

ISBN

9788020417473

Citation/references

Jména Osvětim, Birkenau nebo Ravensbrück nenechají nikoho na pochybách: za druhé světové války tu v koncentračních táborech umíraly statisíce lidí. Stejný osud ale stihl miliony lidí na Kolymě, v Archangelsku, v Murmansku. V "Souostroví Gulag", jak je popsal Alexander Solženicyn, zahynulo i mnoho československých občanů. Zavlekla je sem sovětská NKVD v r. 1945, ihned po osvobození Československa Rudou armádou. Zpátky domů se jich po Stalinově smrti vrátil jen zlomek. Jednou z těch, která Gulag přežila, je paní Věra Sosnarová. K dramatickému osudu paní Věry Sosnarové mne přivedla nová kniha spisovatele Jiřího S. Kupky Krvavé jahody, kterou nedávno vydala Mladá fronta. Její název by se hodil spíš pro filmový horror z hollywoodské produkce, ve skutečnosti líčí tragédii, která potkala čtrnáctiletou dívku Věru z Brna. Na jaře roku 1945 ji sovětští vojáci spolu s matkou a devítiletou sestrou nahnali do dobytčích vagónů a odvezli na Sibiř. Důvod? Věřina matka pro ně byla "kontra", zradila svou sovětskou vlast, protože po občanské válce z Ruska odešla s čs. legionáři. NKVD dobře věděla, kde tyto "zrádce" hledat: její důstojníci šli najisto podle seznamů, které jim ochotně pomohli sestavit českoslovenští komunisté. Věru a její sestru Naďu čekalo dlouhých osmnáct let v sovětských lágrech a na nucených pracích. "Nejhorší bylo to mučení, to znásilnění a ten strašnej hlad. Chcíplý ryby jsme dostávali, takový mražený, a kdejakou trávu, kdejakou lebedu. Všecko se pojedlo. Nedívali se, jestli jsi člověk nebo dobytek. Vzali, polili barák benzínem, zapálili a lidi padali jak muchy." Tak zaznamenal Věřiny vzpomínky ve své knize spisovatel Kupka. Vězňové nemohli zaživa upalovaným lidem pomoci, stráže by je postřílely. Věra sama v lágru přežila tyfus, těžký úraz, opakované znásilňování i desetidenní samotky. V gulagu musela se svou sestrou zůstat i po Stalinově smrti, kdy se už jiní uvěznění cizinci vraceli domů: "A když nás už potom chtěli pustit domů, tak nás zase naše vláda nechtěla přijmout. Psala jsem prezidentovi, jednomu, druhýmu, a žádná odpověď mi nepřišla. Zkrátka nám potom řekli, že nás naša vláda nechce." Věru Sosnarovou proto i po propuštění z tábora čekaly otrocké práce na rybářské lodi, kde spolu s dalšími uvězněnými ženami zpracovávala ryby. Naučila se i vyrábět formy na odlitky ve slévárně, v kolchoze řídila traktor i kombajn. Stále ale odmítala přijmout sovětské občanství a za každou cenu se chtěla vrátit domů, do Československa. Podařilo se to až v roce 1963.